sobota, 1. října 2022
Raketový růst cen energií, který fatálním způsobem zvyšuje náklady na výrobu a provoz čehokoli, staví nejen občany naší země, ale samozřejmě také podnikatele, a stejně tak obce a města před rozhodnutí, na jaký energetický mix v budoucnosti vsadit.
Je totiž zřejmé, že současné ceny, například za zemní plyn, jen tak neklesnou, a že také nelze spoléhat na stále ještě hojně využívaný zdroj energie (především tedy v domácnostech), kterým je palivové dříví či dřevěné pelety. Ceny těchto komodit se přitom v posledních měsících výrazně zvýšily, právě proto, že se tímto způsobem část obyvatel snaží řešit své energetické problémy. Bohužel, nelze příliš spoléhat na to, že cena dřeva k topení v budoucnosti významně sníží, mimo jiné proto, že EU připravuje regulace těžby dřeva na celém území Evropy, která bude povinná pro všechny členské země, takže dostupnost dřeva se sníží. Kromě toho pálení dřeva není příliš strategické rozhodnutí, neboť se tak zhoršuje „národní“ uhlíková stopa, kterou budou muset členské země EU evidovat a postupně snižovat. Respektive, budou nuceny k vyššímu a dlouhodobému ukládání uhlíku, což je s pálením dřeva v naprostém rozporu.
Válečný konflikt na Ukrajině, který podle všeho jen tak neskončí, působí v praxi jako urychlovač v hledání a zejména realizaci projektů, které v mnohém změní stávající tuzemský energetický mix, i aktivit, jejichž cílem bude co nejvyšší nezávislost nejen na energetických zdrojích ze zahraničí, ale také na tuzemské energetické soustavě.
Jednou z výzev pro náš venkov je tak postupné budování jeho energetické soběstačnosti, která bude možná důležitější, než v ČR tak často zmiňovaná soběstačnost v produkci zemědělských komodit a z nich vyráběných potravin. Relativně dobrou zprávou v této souvislosti je, že k výrobě energie má v řadě případů venkovský prostor lepší podmínky než velká města.
Určitě největší potenciál představuje fotovoltaika, byť je výroba energie ze slunečního záření z minulosti zatížena poměrně negativní image a s ní souvisejícími mýty. Od doby vzniku prvních solárních projektů se ale mnohé změnilo a značný potenciál fotovoltaiky konstatovala i řada studií, včetně i v zemědělství známé společnosti Deloitte ČR. Nejde přitom jen o instalaci solárních panelů na zemědělské půdě, kterou navíc budeme potřebovat více, než se původně předpokládalo, ale zejména solární panely na domech, střechách, v jiných než zemědělských prostorách, na zahrádkách či například na parkovištích. Ve hře jsou dokonce, již i na území ČR, plovoucí solární panely na vodě, které testuje společnost ČEZ na horní nádrži přečerpávací vodní elektrárny Štěchovice. ČEZ v prvé fázi zkouší vlastnosti konstrukce plovoucích solárních panelů, v létě by se měla elektrárna rozšířit na výkon 100 kW a začít vyrábět elektřinu.
Zásadní výhodou výroby energie ze slunečního záření je přitom skutečnost, že k tomu není třeba žádných surovin a zdrojů energie původem z naší planety, takže taková produkce energie nemá negativní dopad na životní prostředí. Sluneční záření přitom představuje mimořádně velký zdroj – na povrch Země dopadne jen v průběhu jedné hodiny tolik solární energie, které by dokázalo pokrýt veškerou spotřebu elektřiny na planetě po dobu jednoho roku. Podle statistik je i kvůli tomu využití solární energie nejrychleji rostoucí segment ze všech obnovitelných zdrojů – jen za rok 2020 vzrostlo množství energie z fotovoltaiky o 22 procent. Zásadní je i zanedbatelná uhlíková stopa – podle odhadů činí v přepočtu na vyprodukovanou kilowatthodinu elektrického proudu uhlíková stopa odpovídající 0,03–0,08 kilogramu oxidu uhličitého, přičemž solární panely tuto stopu splatí již za pouhé tři roky. Pokud se pak týká návratnosti investic do fotovoltaických elektráren a doby jejich životnosti, pak současné solární panely mají životnost 40 a více let.A v porovnání s první generací „solárů“ také mnohem vyšší efektivitu.
Pokud mluvíme o energetické soběstačnosti venkova, nelze samozřejmě zapomenout na produkci energie z vodních elektráren, to je však řešení především pro majitele takzvaných malých vodních elektráren (MVE). Potřeba dostatečného množství vody ale dělá z tohoto zdroje energie zdroj nestabilní, a nelze tak na něj on-line spoléhat. Zejména při stále četnějších extrémních projevech počasí, a zejména nepředvídatelnému (ne)dostatku dešťových srážek. Například v loňském roce vyrobily vodní elektrárny provozované skupinou ČEZ v ČR celkem 1,28 terawatthodiny (TWh) elektřiny, meziročně o 17 procent více, a toto množství by pokrylo roční spotřebu více než 350 000 českých domácností. Celkem vyrobily loni v ČR všechny vodní elektrárny (bez přečerpávacích elektráren) 2,4 TWh elektřiny, což by pokrylo spotřebu necelých 700 0000 obyvatel. To není zas tak málo, nicméně v loňském roce spadlo na našem území poměrně dost dešťových srážek, a tato situace se nemusí každý rok (třeba zrovna letos) opakovat.
Naopak na počasí téměř nezávislá je výroba bioplynu v bioplynových stanicích, obvykle ve spojení se zemědělskou výrobou. Bioplynky přitom představují po fotovoltaice zřejmě druhý nejvyšší potenciál „venkovské“ výroby energie, a skutečnost, že tento potenciál zpochybnil v jednom ze svých vyjádření čelní představitel Agrofertu, je spíše výrazem neznalosti, než reálných možností. Biometan z bioplynek může nahradit nedostatkový zemní plyn, aktuálně zhruba o objemu několika stovek milionů kubíků ročně. To sice není tak významné za situace, kdy se v ČR ročně spotřebuje zhruba 8,5 miliardy kubíků zemního plynu, množství bioplynu ale může být i vyšší, pokud by byl v bioplynkách intenzivněji využíván vytříděný odpad. Mimochodem ve Skandinávii, kde jsou ovšem o hodně jiné podmínky než u nás, se produkce biometanu podílí na produkci energií téměř z poloviny. V současné době tvoří hlavní „potravu“ pro bioplynové stanice kukuřice, případně energetické plodiny, nebo hnůj či kejda. Obě posledně jmenované suroviny by bylo ale taktičtější využívat jako doplňování živin a organické hmoty do půdy, a na místě je proto uvažovat o technologickém přezbrojení bioplynek na využití odpadních surovin, například z potravinářství.
S tím počítá i Ministerstvo životního prostředí (MŽP), která připravuje v rámci nového Operačního programu Životní prostředí (OPŽP) pro nadcházející roky programy, které počítají buď s výstavbou nových, nebo modernizací a intenzifikací stávajících zařízení bioplynových stanic, které jsou provozovány podle § 21 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, a s programy, které umožní současným bioplynovým stanicím přijímat odpady na základě jejich úpravy a technologického dovybavení. Nezbytnou podmínkou podpory bioplynových stanic bude navyšování kapacity zařízení pro příjem odpadů, zdůrazňuje přitom MŽP. Veškeré aktuální informace k připravovanému operačnímu programu OPŽP na období 2021 až 2027, včetně podrobných informací k podporovaným aktivitám a záměrům, si lze prostudovat na www.opzp.cz. Dodat lze jen, že zemědělských bioplynových stanic je na území ČR zhruba 500, což není zas tak málo.
Bioplyn z bioplynových stanice lze také upravit na BIO CNG, což může být pro změnu náhrada konvenčních pohonných hmot. Zkratka CNG pochází z termínu Compressed Natural Gas (stlačený přírodní – zemní plyn). BIO CNG patří mezi obnovitelné zdroje, a svým složením a způsobem použití je v podstatě totožný s CNG. Na rozdíl od CNG se BIO CNG vyrábí z odpadů, které jsou biologickým zdrojem metanu (hnůj, kejda, případně jiná biomasa), přičemž po vyčištění je BIO CNG buď distribuován do běžné sítě zemního plynu, nebo je po stlačení na vysoký tlak využíván v plnících stanicích pro motorová vozidla stejným způsobem jako CNG. Vůbec první nákladní vůz na využití BIO CNG ve střední Evropě uvedly do provozu již před dvěma lety Pražské vodovody a kanalizace (PVK), které chtějí tímto pohonem postupně vybavit celý svůj vozový park. Linka na výrobu BIO CNG je součástí pražské Ústřední čistírny odpadních vod, důležité ale také je, že pouhý jeden nákladní vůz na BIO CNG ročně ušetří zhruba 10 tun oxidu uhličitého a do pražského ovzduší vypustí o 58 procent méně škodlivin než auto s naftovým motorem.
Právě čistírny odpadních vod (ČOV), zejména ve větších městech, jsou také potenciálními producenty energií, největší vodohospodářské společnosti jsou již i v ČR v současné době schopné krýt svou vlastní spotřebu energií téměř ze sta procent.
Biometan, BIO CNG a zejména fotovoltaika každopádně představují pro obce a města (mimo jiné ve spolupráci s místními zemědělci) důležité investice, které mohou přispět k energetické soběstačnosti venkova a snížit tak náklady na energie, bez nichž se život v žádné obci ani městu neobejde. Že vše souvisí se vším, dokládá i potřeba cíleně a ve vyšší intenzitě třídit a zpracovávat biologicky rozložitelný odpad, nejen plastové lahve, o nichž se v současné době vede poněkud emotivní, a ve své podstatě okrajová diskuse.
Úplně na závěr je možná ještě třeba zmínit pojem „mitigace“, který se v poslední době stále častěji objevuje v souvislosti s projekty na zmírnění či zpomalení změny klimatu. Nejčastěji je s mitigací spojována redukce vypouštění skleníkových plynů nebo úspora energie či výroba „zelené“ energie, což představují i výše zmiňované příklady možného posilování energetické soběstačnosti venkova. Mitigace venkova je tak další z mnoha slovních spojení, které bude časem nabývat na frekvenci.
Autor: Petr Havel, agrární analytik
FT Sun
